Krvavý Valentýn

Byl pátek, třináctého února
a
na lavičce v parku seděla Láska
-
Dívce v očích plálo šestnáct plamínků,
byla rozkošně usměvavá a krásná.
Hochova tvář již poznala ostrost břitvy,
ode dne, kdy potkal svou dívku, se stal básníkem.

Tiskli se k sobě a drželi se za ruce,
mlčky hleděli vzhůru do korun stromů.
Oba byli nebesky šťastní a zamilovaní,
v jejich tvářích rozkvétaly bílé růže.

Plánovali, co všechno podniknou zítra,
chtěli oslavit svůj nejvzácnější svátek.
Valentýn je přece svátkem zamilovaných –
a oni to splňovali víc než kdokoliv jiný.

Dohodli se, že se sejdou v pátou hodinu odpolední,
ve stejném parku a u stejné lavičky.
Políbili se a odešli každý svým směrem –
hoch k severní a dívka k jižní bráně.

***

Dívka kráčela domů a lehce se usmívala,
najednou uslyšela nějaké hrubé hlasy.
Něco ji udeřilo do hlavy a ona usnula,
co se dělo dál již nevěděla, spala navěky.

***

Nadešel Valentýn a hoch koupil rudou růži,
před pátou hodinou odpolední usedl na lavičku.
Minuty čekání vystřídaly nekonečné hodiny,
hodiny vystřídaly roky a roky celý život.

Hoch vyrobil ze svého srdce vázu,
položil ji na dívčin hrob a dal do ní rudou růži.
Mnohdy byl smutný, ale pocit, který ho svíral nyní,
byl milionkrát bolestnější.
-
Byla sobota, čtrnáctého února
a
světem kráčel otrhaný poustevník,
který od onoho dne již nikdy nepromluvil…