Chrpy po dešti

Pramen vlasů zlatý,
líbezná tvář.
Je jako svatý,
co ztratil svatozář.

Zmizela jí víra
a na rtech zmrzl smích.
Teď v ruce svírá
šest kvítků povadlých.

Do hlubin padá,
zas slyší ta slova:
"Chudák, tak mladá.
A přece už vdova."

Do tmy se řítí,
síly se vytrácí.
Jak lehké žití
mají lidé nějací.

Klidně si zmizí
z našeho světa,
ten pro nás pak cizí
je po zbylá léta.

Oči jak chrpy
nic dobrého nevěští.
Vidím, že trpí
ty chrpy po dešti.

Skvrny na duši
už těžko vyleští.
Jsou psány tuší.
A chrpy po dešti

chladem se klepou,
zavřely květ.
Beznaděj slepou
lepší je nevidět.

***

Však po každém nečase
zmizí jednou louže z cest.

Doufám, že zase
uvidím chrpy kvést.