Be100ffka

Anotace: Výroční básnička k završení v pořadí sté zde publikované básně.

nevidět, nepoznat, nezažít,
neochutnat, nebýt, nežít

Už jsi viděl brečet anděly?
jít napříč svým údělem
Začalo to obrazem - znavený poutník do perel zahalen.
jeden přítel, že (prý) mě zná - jen skelně koukám

kdo víc vstává z mrtvých a při tom tohle všechno ví,
v jinačích pohledech neskromného chvástání,
kdy "divnost" je převlekem úžasného poznání,

Jak louky na poušti, čekat, až zaprší.
Vykvést a porodit, když někdo poručí.
slunce mi ukazuje
zrcadlo násilí, nahoty a ponížení
přišla noc a království stínu se usadilo nad vším, co mělo tvar
v beztvaré intimitě kaluže vzniká symbol

Okouzluješ vědomě,
připíjíme času vín.
Já, vítr, nejsem ve hmotě,
ale teď jsem pouhý stín.

je zase hezky,ale není to ono,
už 20 let si přeju mít okno.
ach, ve snu božské komedie
jen debil se odváží říct, že hra
může skončit dřív, než padne opona

CO? Chceš utéct?
Jsi mým otrokem,
jsem tvoje tajemství,
tvoje vzpomínky jsou mojím bičem,

mluvíš znamení - kreslíš okovy
piješ samotu - hlídáš neznámé
Na řece krve plavou ledy,
každý má své „naposledy“

přemýšlel jsem nad peklem - je TO HLEDÁNÍ bolesti
sháněl jsem klid a oči jsou jak duše BRÁNA
bolest JE jak plutí životem a ŽIVOT nehojící se rána

O hladu mi mluví duše, tělo,
tak to je žití v kruhodenní ?

Ožívají sny, ožívají jako děti
čisté od světa a jeho sněti.
tohle vím - sám sobě i tobě
jsem kamenem hraničním
a není to mládí
život ve vzpomínkách
šílenství řádí

ani dost, ani málo
léta nedospění
léta boje se strachem
léta smíchu a nezájem

Co až pak naše slova odejdou ?
Které běsi nás pak obejmou ?
kde léky těla i duše
v trativodu světa spočinou

uprostřed ticha
básník v tichu
uprostřed slov
básník v neslovech

Vykreslím tornádo
a ničící hrot,
žiju jak hovado,
žiju dlouho a žiju dost.

Prach života je třeba smést
a v bouři se leccos láme,
čas od času se nový svět
tvoří jinak,než jej známe.

cítíš to ticho?
Echo, co vyťukává srdce?
něco ti ukážu
pojď, něco uvidíš
zavři oči
prázdno ten symptom života
je jen abstrakce myšlení
a hloupost - jen přidaná hodnota
na běhu času nic nezmění

já a stín
si vyměnili role
bolí to bolí
dávné jsou vzpomínky

řeka teče po druhém břehu
sen se plní takřka v běhu
pozřel jsi své srdce z ledu
a začal vnímat světa něhu
po poznání citů, dřiny
jsi najednou -
propustil i svého těla viny

(S) očima, co jsou (psané) poznáním
poznáním, co je úsměvem
úsměvem,co je klidem
klidem, co je sen, co se nezdá

zdálo se mi,že jsem něco ztratil
hora, hádanka, divů host
nenacházím svojí minulost
Žij svůj život
Vidíš slova, slyšíš mlčení
cítíš čas a piješ vzpomínky
hltáš přítomnost a vnímáš svoje oddělení
vyčlenění se ze struktur,

svět najednou září jasněji
další barvou kreslím duhu
že z bolesti jsem získal naději
tak zase dál živý budu
mantra radosti
smutku a zkoušení

sám být sám
nepatří ti radost
nepatří ti smutek
nepatří ti tělo
nepatří ti svět

jiný však ožívám
nemíjím
neznámé
o tom stránky jsou
popsané

13 vět ti mám říct
z toho 12 začíná slovem "já"
nevím, jestli někdo zjistí, že tahle cesta nemá cíl
jen neustále začíná

jeho dech je pohled z neznáma
viděl jsem muže a míjel jsem jej v rytmu deště

Perverse normality
mohutný orgasnmus v mracích
uvolnění bezedné síly - záchvěvy země,
mohutné vzdechy, monstrózní tanec,
provazy deště
čas se zrychluje ... a nic
a to nic.. to jen vyvažuje nekonečnost
nekonečno ... a nic
A ty rozvázané nitě pamětí končí v prázdnu
Přeťala je sama přítomnost

Seďte doma,bojte se úsvitu
zamilujte se do noci - královny samoty
V přemíře bolesti jsem zjistil, že tělo umí říci dost
stejně tak, jako každý zlomil poslední cigáro,
poslal k čertu svoji starou nebo kamaráda na život a na smrt
Psali mi z druhého břehu,
že klid chodí nezávisle na pocitech.
Vzkázali mi, že krása na nikom nezáleží.
Vše zapomenuto, odloženo
v orgiích egosexuálů.
poznávám, že jsem již sepsal, co mělo být řečeno
teď a tady

je to rebel !!!
zapomenutí v času příští generace
Malují slovy tmu
postrádají sdělení
Jen se usmívám, je to zvláštní situace.
Prší, padá listí – to je moje období
- polyamidová báseň módního velkoměsta
jen malé zápraží s lavičkou,
budoucí sny rozmělněné realitou
otázky zapíjené stejnou odpovědí

napsal báseň a roztrhal
Jsem tmou i světlem, ukrytý v koloběhu
jen odraz na hladině dělí to vždy
dívat se vpřed, proč?
v dešti za rytmu kapek.
budeme jen svojí představou
mlčením zahaleným ve tmě
prázdným poupětem nevykvetlé růže,
A než-li přejde horizont slunce, odžije svůj den tisíc světů

cestou ..- trním
do bezbolestí- ze snů –
neskončím - pokračuje - navždy

Nepatříme sem, protože jsme se oddělili
jsme a můžeme být kýmkoliv, ale nepatříme sem.
Jediný vše určující znak, který je aromatem slov, je nesměrovost.
Ve slovech chodíme jen okolo –
popisujeme jen linku života –
říkejme tomu ten pravý stav věcí.

Díky tobě Mílo, díky tobě Láďo