Attila

Pár šípů v zádech a víno rozlité,
barbarský řev a vázy rozbité.
Nelidský křik, bolestné volaní,
údery seker, jenž kněžím strach nahání.
Modlitby k nebi anděly volají,
bezbraní lidé zastání nemají.
Démoni nelidští, jenž město drancují,
milují smrt, soupeře nemají,
rytíří chrabří už do Říma spěchají,
plakat jdou k císaři, ostruhy ztácejí,
Bič boží směje se, Martův je chráněncem,
jeho meč třímá, jest jeho spojencem.
Město je v plamenech, tichá je noc temná,
a zpráva Římu, není moc příjemná.
Hunové bezbožní, jak bouře pustoší,
zem římských bohů, jenž věky jim přísluší.
Hody se konají, v troskách těch zpálených,
Hunové hledí do očí zkalených.
Do očích zajatců, jenž smrt svou poznali,
do očí smrti, vodnatě hleděli.
Bude Řím v plamenech?? Zvítězí barbaři??
To může císař, hledat jen ve snáři.
Oni zas jedou na koních ztepilých,
jak vítr k Římu, do města opilých.
Do města v slzách, co žije v naději,
v naději bláznů, co rozum nemají.
Letí jak vítr, démoni nesvatí,
zákony Říma, ty na ně neplatí.
V prachu je obzor, teď už to vím,
Attila zahlédl, samotý Řím...