Ponuré jaro

1.

Vzrušení skáče po vlasech
nadějných dívek.
Topení se chvěje pod mou rukou.
Přechladné paže strachu
se dotýkají okenní tabule.
Oceány krve
se vzdouvají pod náporem podzimních větrů.
Smutná a vznešená budova zámku
vystavuje stěny veřejnému slunci.
Srdce slabikuje neznámá dívčí jména.
Bezlisté stromy se ve vrcholech klepou,
jak jsou nervózní.

2.

Tos přehnal, osude. Vyplivnout mě do jara
a nedát mi křídla. Tolik destinací
kam bych mohl cestovat za výdělkem a prací
a tys mě uvázal na černé skále
ke kolíku něčeho, co neznám a znát nechci.
Já chtěl držet hlavu v rukou, ke rtům si ji přiklonit
a dívčí mozek pít. Tebou zanedbán
v posteli se válím a užírám se sám.

3.

Je ticho, že bys ho mohl
slyšet. A doopravdy, rozeznávám
trávu růst, provoz plynout a stránky otáčet.
Na nové straně bylo jaro,
s Afroditou zpodobenou v gelu.
Přepadla mě jarní únava. Jsem s dechem u konce.
Mé útroby hnijí a páchnu spolykaným gelem z časopisu.
Několik rozpustilých slziček tančí na dlouhém konci mé propisky.
Nejsou skutečné. To jaro je snad za trest.