Rudolfinská

Večer se rozléhají vykřičené hlasy
a křídla netopýří zavíří a zhasnou,
kdo ví, kolik růží pošlapaly asi,
a kdy zas nadejde čas míti půlnoc jasnou.

Ze stok i z gobelínů páchne hukot času
a panstvo vypečené usedá a mluví,
špatně je do očí z všeho toho jasu,
ze stromu na zahradě zazněl výkřik žluvy.

A rabbi Low slíbil vyvolat duše
a navždy pohostit svou přítomností pána,
nádvořím po měsíci bílý valach kluše
a všechna vitrážová okna vysypána.
A bílá prostěradla představují tváře
a strach je synonymem dne i noci žití,
těžko je poznat v vlastních řadách lháře,
těžko je poznat, kdo je vlastně na zabití...