ABSOLUTNÍ TMA

***

Z přízraku jsi vystoupila
v slunce svitu zář
na mne jsi se obrátila
já neslyším hlas
ústa nemáš
ani uši
tvář
bez očí
máš

moje pery němé jsou
jenom vidím duši tvou
uši trpí hluchotou

dotekems´ mě okouzlila
ruku jsem ti dal
zavádíš mě do temnoty
stratila jsi zář
všude temno absolutní
proč jsem oči bral

pevně ruce spolu sevřít
to je boží dar
nejde to však nekonečně
po pár krocích
sám jsem stál

hledím do tmy začerněné
žádný zrak tam nepustí
šmátrám v kruhu
hledám ruce
najednou mě uchopí

velmi něžně táhne k sobě
ocitám se v náručí
je to ona nebo není
saju chřípím temnotu
pachy žádné necítím

cítím ruku ve svých vlasech
tak se k druhým přitulím
nemá otvor k milování
tak se více rozněžním
hrozně rád bych rozsvítil

něžné chvilky temno kalí
proč
vždyť jen já nevidím
ona neví co je světlo
za sebe se zastydím

teď se dotkla mého rámě
trochu více důrazně
jako kdyby spadla svíce
zase jsem sám
ve víře

že se vrátí
nepoznaná
něco jako světice
za pačesy přiblíží mě
něžností se ovine

drahně čekám na setkání
temnota mi nevadí
jenom ruce natahuji
setkání je rychlejší
dotek cítím v naději

přešla doba tma však stále
trvá ve svých zákoutích
tělo kladu do slepoty
vzpomínky mě zahltí
oči otevřené

tak tam čekám v polosmrti
nekonečných příběhů
holou rukou holou hlavu
přejedu si náhodou
jak mě pozná bez kadeří

vtom se světlo rozzáří
zve mně k sobě
já tam však nic nevidím
světlo a tma rovny jsou
čekám bytost zářivou

tělo končí svoji práci
ještě cítí doteky
vrátila se moje paní
doufám...že už na věky
pak mi někdo něžně
oči v důlky zatlačí
to je ona
tu už znám
to je ta
co odevzdaně
svoji lásku jsem ji dal

za něžnost i pohlazení
slova bez slov vzpomínky
za ty chvilky odloučení
kdy jen štěstí jsem ji přál

už mě záře oslepila
zavřenými víčky
něčí ruka uchopila
jak rád se ji poddávám
pokušení
na cestu se vydávám
nejsem sám
najednou mně přitulila
já ji cítím poznávám
snad i vidím
nebo vnímám
nemá ústa ani oči
jen andělskou tvář
nemá otvor k milování
lítá nad ní svatozář

***