Sonet pro naši dobu

Samý hnus v tu noc a moč co zbyla
po ní v ocelové várnici
sytě vypila pobledlá víla,
sestřička, co hlídá v márnici.

Dlouhé drápy, kreatura díků,
které vyzněly tak naprázdno,
roztažené nohy na slamníku,
rudá vagína, jež nemá dno.

Tam míříme, chceme šoustat k smrti,
rychle, divoce, tak těžko ukojení,
řveme svoje touhy jako kameloti.

Sami koupeme se ve své žluči,
nevadí, jsme přece vyvolení.
Zavřeli jsme smysl do obručí.

Vychází nové slunce. Co se změní?