Vážený pane G,

Anotace: vaše touha byla silnější než forma. Forma byla cestou a cesta životem.

Píšu vám, protože v úterý byla zavřena Milada - místo individuální kultury, proklínané, oslavované, pomlouvané, odsuzované a jen proto, že bylo své. Bylo pro každého, kdo se nebál vstoupit. Kdo se nebál být svobodný, kdo nebyl posranej z toho, že respekt je charisma a nikoliv ústupek - jak si dnešní 30tiletí a starší adolescenti myslí. Ale o tom jsem vám psát nechtěl.
Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, protože nebyl čas - k mé smůle - ale kdo ví, protože se vše děje tak, jak má, ale teprve teď, když cítím, že bestie vyrostla natolik, že už ji nejde jen tak smést ze stolu, protože si žádá život můj, a vůbec každého jednoho, kdo chce bydlet tady v Čechách a v podstatě kdekoliv. Dřív nebo později se zeptá každého z nás, tak jako tehdy se zeptala vás. Vím, že jste věděl, co je to svobodná duše a soudím, že jste to musel i prožít. Tehdy jako ochránce svého lidu v Africe? Tipoval bych to, protože po tom jste byl jiný...velká duše. Zajímalo by mě, jak jste se poprvé rozhodl, že vaše cesta nenásilí je ta cesta tím správným směrem. A navíc když bylo vaše rozhodnutí zkoušeno krvavou lázní v Amritsaru a pak v Lahore, přesto jste vytrval... Co jste prosím cítil, když vaši spolubojovníci krváceli kvůli a pro vaše ideje? Tuším však, že i vy jste měl nejasný pohled na to, jestli opravdu daná cesta opravdu vede k cíli. Ale nakonec - jak to v životě už chodí - se z toho stal zvyk, na který si navyklo čím dál víc lidí. Již nešlo couvnout a tak uprostřed času, kdy nikdo nevěděl, jak to dopadne, se splnil váš sen. Jste pro mě odkazem, že se systém nechá rozbít pomocí sebe samotného - když jeho formy pořádku přestanou fungovat, tak buď vše zničí, nebo se obrní a uzavře do třinácté komnaty a stane se neplodným. Protože už nebude nikdo, kdo by jím byl veden, kárán a vychováván. Ano, tak jako bůh potřebuje člověka (přesněji: jeho mysl) aby ožil, tak sytém potřebuje lidi, aby se zhmotnil, a s každým člověkem se mění jeho síla. Ale jelikož vše vzniklo bolestí, tak i nový začátek je třeba zaplatit stejnou mincí. Dokonce i konec si žádá bolest - tu nejhlubší - protože ta jediná má cenu.
Ikona autonomie je pryč - nikdo si ji nevšímal, ale když není - jako by něco scházelo. Alespoň těm, kdo mají srdce pro jiné než sami pro sebe. To je ovšem ta největší chyba - svobodná duše není Milada, svobodná duše jsem já. A ikony jsou jen pro ty, kteří neumí nebo se přiměřeně bojí žít vlastní život. Váš pochod napříč Indií už začal. Čeká jen smrt nebo spása svobodné duše.