Zřícenina

V tichu komnaty chladné zříceniny,
tisíce smutků sužuje její duši.
Podlahu smáčí slzy milenčiny,
srdce posmutněle buší.

Před zrcadlem z nefritu stojí
a vyčesává pletence vlasů.
Marně doufá, že se její rány zhojí,
marně čeká na vytouženou spásu.

V myšlenkách zalétá do vzpomínek štěstí,
hedvábný šat leskne se slzami z rána.
Krajem plují kouzelné zvěsti,
že není ďábel - jen bílá vrána.