Noční bojovník

Anotace: pár stránek v jednom sešitu

Noční bojovník

obětuji právo spát za právo psát.
v mé duši se musí cosi zlého ukrývat
co by chtělo tryskat ven.
je to studna, z které umím brát
jen unaven.
jsou to tiché hvězdy,
ve kterých jsem němá planeta.

přísahám, že ji jednou potkám
až vydržím usmívat se bez léta.
bude má,
až mě neotráví každá vteřina.
X - tam v nitru – jmenuje se láska – hubená
1)ó, moje láska ztracená
2)stejně jako ona padá do klína
3)jež se ve mně přepíná


Arthur Rimbaud

poslala mi poštou korále. kdo? umělkyně. ach, jak krásně
umí malovat. chtěl bych já ji z plna srdce milovat.

kde ležím s umytými vlasy, zírám na postel, což je
žluté moře, poslouchám nejtišší hudbu a bojím se sestry,
je můj domov.

oč více nekonečnosti je v této vteřině nežli v každé
jiné? Uklidnění domova, každým dnem nasávané,
mírné bolesti konvenčního rázu. oč méně nekonečnosti je
v této vteřině nežli v každé jiné?

Chci do moří.
JSOU TO MÉ MYŠ-
LENKY ANEBO CIZÍ?
proč se vždy vidíme jinak, než jací jsme
já jsem opravdový ubožák

tímhle bědováním končím dnešní kompozici, neprohlašuje
ji za hodnotnou.

a to jsem
psal pomalu
jsem slepý!

1 nejzazší únava
noc, tělo, poprava -
2 nekonečných vteřin
odpověď,

3 na otázku, co znamená teď.

Jako když vyhasne pramen
nadále tryskající
jako spálených dechů děje
jdoucí vzhůru jako pára
tak i moje tělo je
moje, moje, nemoje
a jeho duše levituje
třese se a lehce pluje
do zemí těl nejvzdálenějších
kde se jednou možná probudí
ve zlém výkřiku poznání
pravdy,
až bude svět jednou zcela prozkoumaný.

Noci nekonečné, noci hluboké,
jež mi čirou svoji radost dáváte,
vy tiché cesty, cesty sněhem zaváté
a bezstarostností

Když v noci
mi hodinky neukáží čas
nezlobím se
vím, že přišla prostě zas
chvíle bez starostí.

Když nemám povinnosti
jen tak se raduji ze tmy,
v níž lidé spí, vždyť kdo jsou přátelé
nikdo než ona neřekne mi.

V noci jsem sám – se sebou
a důvěrná slova
slyším, co s člověkem, ani s tebou
neuslyším.

Víš, i když jsi štastný
a ve dne neschází ti nic
raději o noci vždy básni
protože temné slunce hřeje víc.





V noci bezcílné
jak rytmicky zvonící trochej
mi zkřížilo mé plány (žádné nebyly)
tvé zavolání.
Jak rád prolomím své ticho, s tebou!
Z dálky mi dýcháš do ucha.
Je to celé jak pomalý vzdech,
hledíš prý z okna, ležíc na posteli,
na pět stromů a tři kouzelné větve.
Kéž tam jsou i svítící fasády domů!
V tvé ulici, v tvém pokoji je ticho.
.
.
.
.
.
směješ se
.
.
.
.
.
ticho
.
.
.
.
.
nebaví mě to


Jsi tak dokonalá, až je mi to otravné. Jsem
štastný, když jsme jakkoli spolu, když mi něco říkáš!
Ale nemůžu si pomoct, nemám sil z tebe dobývat
lásku. Má láska mi ji nedává. Má láska!
V mém srdci se nenachází tato zvláštní síla, existuješ
jen ty, a tebe opěvuji. Jsem, přiznávám, ochoten se
za tebe někdy bít. Jsi tak dokonalá!
A trochu blíž, vím, že jsi jako modré květy, jako
tryskající tmavé slunce, jsi něco eterického, z
mlhy vystupujícího.
Chtěl bych ti napsat elegii!
Ach ne. Milovat tě by bylo tím největším prokletím.
Cítím se mrtev, a to tě nemiluji. A co kdyby ano!



Špatný učitel ví, že žáci jsou samá verbež.

Dobrý učitel ví, že co se jeho týče, jediné, čím lze
přispět k nápravé té chásky, je zůstat
dobrým učitelem.

Špatný žák ví, že patří k verbeži, vychovávané
zoufalými a špatnými učiteli.
Dobrý žák ví, že co se jeho týče, jediné, čím lze
přispět k nápravé té chásky a těch zoufalců, je
zůstat dobrým žákem.


Pohádali jsme se s mámou,
protože mi neuvěřila ten
můj slib vyjádřený obrazně
(nebyla to snad neznalost jazyka
co mou mámu oddělilo ode mne
ale spíš že já neumím slibovat
a že ve slibu chtějí lidé budoucnost
která ještě nezapočala
a neumějí věřit protože si myslí že to
tak bylo vždy ale já už tolikrát něco dokázal tolikrát
jsem se snažil doopravdy a chci Ti složit ten slib