světlo podzimního slunce

Sleduji unaven, jak mlčenlivě přelévá se den
přes střechy, listovím a žloutnoucí stébla trav
Ve větru zachvívá se město plné stínu
a tisíce duší rozjitří ta vůně
a bolestná vzpomínka co zbavena prostoru i času
hořce ulpěla hluboko zapuzena
přivolána zpět chutí deště.
Všichni hledáme slunce do nějž dívame se pak
skrz prsty a oblaka dýmu.

Tak samozřejmě, až máš z toho strach
vpluješ v moře chřadnoucích nachových květu
v kostrách křovisek jimiž se prodíráš
se rodí tma pro dnešní nebesa.
Stromy hrozící se objetí jak nastavené dlaně
v křeči čekající měří čas lidskými životy
než naposledy odrecitují mantru.

Do jejich větví šeptáš v opojení samoty
svá slova pravdy co sejí vítr,
který rozdmýchá žár v srdcích
těch co krčí se v přítmí klecí svých
a bojí se světla i tmy,
a tak barví město šedou barvou.

V Tvých očích je světlo podzimního slunce
a znova hledáš tu přesladkou prázdnotu
to osvobození.

Ženeme se sklíčeným stromovím, pak po poli - pryč
s Prahou daleko za zády.