Báseň o tvých očích

tvé oči jsou daleko a krásné
Ne. Ano? Jsi tam ty
já ironický. Bezestrunná harfa
používaná jako buben.

přesto svět zdá se mi doutnat
žlutý smutný oheň osvětluje tvoji tvář
a ruce máš v sudu. Bez studu strháš růžové záclonky.
Pak jednou tě miluje vnitřní napětí sloky,
jsi u mě dlouhými skoky mého vědomí
ač můj ty penále, ty mně důvěrná jsi
a čekáš, až ti dám prsty na zlaté volósy.
Meňa zavut tuz. Vot ja. Aj hev býn lukin fór
fórová marmeláda mě nemá ráda, já naděje
jsem povolně rozvěšena mezi balkóny Paříže
v salónu Salvádora Dalího. Miluji tě,
ty mne též? Není to rétorické. Můžu ale být pyšný.

tvé oči jsou z igelitu
a když si je utíráš praská to
a když si je potrháš bolí to
a když je odhodíš zničíš životní prostředí
sice jsou tvoje oči hluboce neekologické
a moje verše jsou zase hluboce k ničemu.