Zloba

Jsem toho plna,
zlobím se,
táži se ticha, samoty,
zda je to vše,
co přijít má.

Můj osud,
koho dojímá?
Kdo pro mě peče koláče,
Kdo plení záhon kopretin.
Nejsem snad toho hodna?

Každý z nás jednou vypije
svůj kalich života do dna.
Bude to dnes,
příštího léta
či až se nebudu mít proč smát?

Jednoho všedního dne
se prostě nepřinutím vstát.
Síla ze mě vyprchá
jak kouř posledního plamínku
zaniká v temnotě nebe.

Zlobím se,
ne na sebe, ale na tebe.
Stále si stěžuješ, na děti, na manžela.
Nevím, co víc bys ještě chtěla.
Mládí a zdraví máš.

Život tvůj bude,
jaký si ho uděláš.