Odmlka

Zhlédl jednou pračlovíček,
na obloze duhu.
Říká to je ale krása
těch barev a těch pruhů.

V noci sotva zavřu víčka,
už mi o tom říká.
A já vidím pračlovíčka,
jak vzrušením dýchá.

Pomyslím si: "samozřejmost"!
Žádná velká věda.
Však vzpomínat na minulost,
nějak mi to nedá.

Kdy jsem vlastně naposledy,
tuhle krásu viděl?
Vzpomněl jsem si na pohledy,
a internetu příděl.

Však v přírodě,
vlastním okem?
V čtvrté třídě,
z školních oken?

Že by už, se nestávalo,
to že slunce svítí,
když pršet už přestávalo,
ač slunce stále svítí?

Je to tím, že se nedívám,
do slunce co září.
Spoustu práce přeci mám,
se zachmuřenou tváří.

Když se ale podívám,
co já mám ze života.
Pravdu teprv poznávám,
že jsem tu za otroka.

Moje je to jenom vina,
moje odpovědnost.
Že ta každodenní dřina,
mění se ve zbytečnost.

Každou věcí, kterou koupím
a je k nepotřebě,
reklamou stanu se hloupým,
přitížím tím sobě.

Tenhle sen je víc jak roční,
a nebyl pro nic za nic.
Chodil jsem na denní, noční
a dosáhl svých hranic.

Tak jsem změnil svoje zvyky,
nebylo to lehké.
Nedbal jsem však na cavyky,
nejsem ten, co se lekne.

Dnes dělám jen pár hodin denně,
přitom mám se lépe.
Spokojenost vidím v ženě,
která vedle mně kvete.

Mnozí se mně dříve ptali,
proč jsem přestal psát.
Ne že bych byl někde v dáli,
či slova neměl rád.

Důvod byl, že každá změna,
potřebuje čas.
Nyní když je dokončena,
jsem tu zpátky zas.

Děkuji za trpělivost,
povzbuzující psaní.
Těm co nespálili svůj most,
teď se děkuji a klaním.