Člověk člověku

O lásce píšu,
pravdu máš
a nedivím se,
že se ptáš,
proč nezvolím si jiné téma.
Nediv se, příteli,
jsem jen žena,
dřív o ten cit po léta ochuzená,
obyčejná a jedna z mnoha.
Tak používat slova strohá
v básnění
o lidském trápení
nepomůže, nic nezmění.

Taky se kolem rozhlížím
a ptám se sama sebe proč,
proč osud tak někoho zatíží
a jiný má ale zpekla kliku,
otázek věčný kolotoč
a hlava plná otazníků.

Proč
nemůže třeba každá máma
vidět své dítě zdravě růst
a neštěstím svým udolaná
postává pokorná u mých dveří,
jak žebrák u Armády spásy,
přijde si do tepla pro večeři.
A takovým mámám autistů
dám razítko na jejich almužnu,
to by sis, člověče, vyrval vlasy.

A tak těm duším nešťastným
k strohému, hloupému formuláři
přidávám taky pár veršíků
a dívám se, jak jim oči září
alespoň na chvíli, na chvilku.

S láskou se mnohem lépe žije,
když potkáš ji, pak štěstí máš.
Proč milostná je má poezie
vsadím se, že už se nezeptáš.

:o))