Trhan

Nechci už psát o sobě…
Nechci psát o svejch bolestech…
Nechci už psát o temnotě…
Nechci psát perem, jehož náplň tvoří moje duše…

Nechci už psát o černobílém světě…
Nechci psát o nenaplněných láskách…
Nechci už psát o iluzích a ztracenejch snech…
Nechci psát na papír, který je vyroben z mojí kůže…

* * *

Dívám se na svět pohledem člověka,
jenž cítí, že mu uniká vzduch,
člověka, který na nic už nečeká
a ví, že se z něj stává ubohý duch.

Moje existence je zatím zbytečná,
ale můj čas už brzo přijde,
moje samota nebude věčná,
moje duše štěstí už brzo najde.

* * *

Tohle je báseň, která mě vysaje,
ohlodá mě až zbudou jen kosti,
všechny špatnosti a zlo, co ve mně je,
budou jen mlhavou minulostí.