Podběl

Skloněná hlava, ruce co brázdy
v poli,
sedíc má oči pro dálku.
Dost často tělo bolí, vzpomíná na muže,
na válku.
Pokradmu ohlédla se-
kdo ví nač čeká babička.Tiché
vzlyky jsou slyšet v hlase,tenkrát,kdy zazní písnička.
Kytičku podbělu utrhla jsem,vkládám ji
k rukám do klína.
Pošeptám tichým hlasem,
maminko, jaro začíná.
Hedvábným pohledem ke mně kráčí
s úsměvem na rtu díky dává,
jak málo k radosti stačí,
když stará je naše máma.