Síla

Ten pomačkaný polštář,
už ho asi půl dne promáčí,
už nechce být ten samotář!
Copak už to všechno nestačí?

Kde se v ní bere tolik sil?
To by ani nikdo neřekl,
snad ďábel v její duši žil
a srdce na kámen upekl.

Tvrdé, že nikoho tam nepustí,
ani vlastně neumí to,
kolika chyb se ještě dopustí?
Už pozdě je jí to líto.

Nehty zaryté do plyšového Bobka
a ten vražedný pohled do prázdna
a uvnitř jak před erupcí sopka,
že otřásají se lávou její dna.

Ještě chvíli a může vybuchnout,
kolik sil to v emocích a v energii je,
pak opatrně, plynule vydechnout,
snad zítra ji ta síla nezabije.