Na nebi svítila hvězda
okem se dívala k zemi
něco se zdá a něco nezdá
čas někdy cíle své mění.
Na nebi svítila nova
co v noci náhle se zrodila
studená a trochu strohá
moudře hned každému radila.
Poslouchám, přemýšlím, rozjímám
se slůvky na rtech když usínám…
Říkám jí.. hvězdičko krásná,
vyznáváš vesmírný řád
světlo tvé studené chladí
v nitru svém nepoznáš
co je mít rád
dvě paže co krásně hladí.
Nepoznáš vášeň a touhu
vzdálenou tisíce mil
dobře to vím
ač v srdci hlubokou strouhu
hvězdičko krásná
s tebou bych neměnil....
A přece (možná podle vesmírného řádu), když je „nejhůř“ a blaničtí rytíři nejedou, posíláme po hvězdách do neurčité dálky přání. Že budou skoro všechna o lásce, je téměř jisté… a když to tak z té hvězdné výšky beze slov pozorují – asi by neměnily ani ony s námi (kdo ví :)
23.12.2009 14:48:00 | Myška
Kdyby už nic jiného, tak je to určitě něžný...*st
23.12.2009 14:34:00 | rybí prdy