(šedesátášestá)

.

Moderní osobní obětiště.
Klínové.
Zapnu a lehám do kláves
hlavu ponořím do světla
a vzývám....................
vzývám příchod slov.

Věřím v čekání.
Než vytrysknou prameny,
než zachytím hlas.

Věřím v nás.

Dávit bych se chtěla slovy
povolit hráz....................

V kostelní lavici
mne zradil vlastní dech.
Unikl do ticha
a nenacházím sebe.

Rozdrobená po cestě
pro chodce - na znamení...

Co je to láska?
Co nevidíš - je
a co je - to není...

Osobní obětiště do tmy svítí.
Pravého času se nedostává.
Ručičky hodin
v touze ho chytit
bloudí dokola.

Zastavit stát (!)

a nedýchat
než přeženou se marnosti.
.
.
Nechybí mi víra.
Chybí mi mluvit o ní.

V nulté hodině zimního času
ukládám svět ke spaní.

Zkusím se dívat
a vidět.

.
Bez ptaní.
.