Bukanistko ztracených
i nalezených idejí
oblečená v úpletu
z polárních září
v panenkách očí galaxie
bělmem prorůstající květy
a na řasách se chvěje
kapka naděje
kterou
po hrázi mezimoří
kutálíš...
srdce vonící krví
nastražené v pasti želez
divoce tluče
svody svobody
jako pampeliškové chmýří
uvnitř hvězdy v křížích...
s hlavou v dlaních
objímáš světlo
vířící bubliny
opřená zády
o proutění koše
na stěžni plachetnice
a vyhlížíš...
koketní létavice
na houpačce
vystřelující se vstříct
rozostřené dálce oceánu
a každým zhoupnutím
jsi blíž...
vypustila jsi motýla
z listů zapomenuté knihy
mezi prsty
ti slunce prosvítá
a ta průsvitná ruka v tvé
je má...
wow..
to skvost dech beroucí
náplast na nemoci
světlo o půlnoci
andělské pomoci
malí i vysocí
krotcí i divocí
v moci i s bezmocí
..jsem plna E.M.O.C.Í
12.01.2010 13:33:00 | šuměnka
čtu si.. vnímám.. křehkost těch tvých slov je nerozbitná.st.. něžně mi oslovila ta jemnost, půvabnost toho na konci..st
04.01.2010 20:26:00 | zelená víla
Nepřísluší mi komentovat.
Exploze niterností tvého díla by vydala
na vícekusé segmenty.
Sektor výpovední nemá takový rámec
jaký si tato báseň zasloužila.
Dala by za triptich.
Udělej ji z ní.
:)
04.01.2010 00:29:00 | Sleepwalker