Proslov

Psal se rok dvoutisící šestý
a tehdy poprvé se střetly naše cesty.
Tři roky tomu jsou a obraz jako živý
jak strachy se nám naše tváře křiví,
jak zvědaví a plni odhodlání
se hrdě hrneme do všeho studování.

A že nás tehdy bylo vážně dost,
co každý jedinec, to velká osobnost.
Pak roky běžely, dny rychle ubíhaly
a my se hádali a taky jsme se smáli.
A tváře, které dříve cizí byly,
se v naše kamarády rychle proměnily.

Dnes z 32 je nás trochu méně,
však o to více shluknuti jsme pevně.
Říkají nám klášter, prý jeptišky a mniši,
že nevýrazní jsme, nudní a dost tiší.
Jen málokdo však doopravdy tuší,
jak silné srdce v našem jádru buší.
Za jeden provaz dokážeme vzít
a jako parta za svým cílem jít.

Jak s horskou dráhou – nahoru a dolu
přes tři léta prožili jsme spolu.
Teď v plném proudu poslední je rok
a k maturitě zbývá už jen krok.
Jen malý krůček, nervů nastokrát,
my však se se ctí chceme prát.

Tak palce držte nám, ať to všichni dáme,
ať s maturitou v ruce zamáváme
a naše kroky mohou zas dál jít
a sny a touhy smí se naplnit.
A za pár let, až trošku pozmění nás čas,
se můžem šťastně všichni shledat zas.