Zelená rouška

Všímáš si všímáš,
plamínky pohasly,
ty v očích kamenných
jen drtíš vše na prach
jenž padá dolů, až tam
kde voda se zavírá
v tobě jak v jezírku
snoubí se síla a
taky ta potupa,
sama a...


Robota života
(a smrti)
nedá ti spát,
pořád jen brát,
pořád jen...pořád
ani zastavit nesmí
být a taky nebýt
tam a taky tady
před světlem,
před tmou,
před tím se zavírat
však víš, že i to pírko
jednou dopadne.


Můžeš jen uletět,
plynout si vzduchem
a špičkama prstů
v kovových botech
ledu se dotýkat
v kovových botech
řetěz si odnímat
z nohou.


Zbavit se tak svého
dvojakého žití
vždyť neprodaj mi teď už ani
to zpropadený pití
zadarmo.



Víš, kdo jsi?
Snad člověk, doufáš,
snad s nadějí ještě
otáčíš se kolem,
rozhlížíš se, padáš...
hned rozbila sis koleno
ze země se zvedáš,
však tupá jak to poleno
myšlenky své hledáš.



Nepřijdou... Ty víš,
že o myšlenky nejde..
Hledáš, nevíš,
jestli tě to přejde..
nebo zda se zaprodáš
rukavičkám bílým
a s rouškou možná zelenou
se shledáš...se svým mimi

....
.....
......
.......