Snad

Slova útěchy vložená do tichého šplouchání vln potemnělého moře naděje
se vsakují láskyplně do lůna písčité pláže snů
a myšlenky, které v nás tiše hynou probodnuty jedovatým hrotem paprsku zklamání,
se roztáčí ve spirále vzdušných proudů , aby volány hasnoucím sluncem, navždy očistily
samy sebe –
svou podstatu
a ulehly tiše do mělkých hrobů skrápěných horkými slzami
opuštěných milenek.

Snad zítra – snad později
se pod spadanými okvětními lístky bílých růží roztroušených po našich cestách
zrodí nový čistý hluboký cit,
co vyvede osamělé z říše věčné prázdnoty a tmy , co ukončí agonii sobectví
a dá snad vytrysknout novému svatému prameni,
co krůpějemi štěstí lahodně rozezní struny harf ukrytých v duších těch, co pláčí ….