Zima..

Kamenná dáma
na podpatcích
ze sametových hor

a krajky z ledu
jako květy baroka
na jejím mlžném plédu.

Ronila slzy.
Valily se strouhou
po zamrzlých skráních
ty slzy touhy jara.

A slavík tiše
v jejím hlase pěl,
že by rád zapomněl
na tu zimu dlouhou,

že by rád odletěl,
až zima bude stará.

V tom jaro jako výkřik
rozlehlo se krajem,
radostí dmul se její hlas,
že led touhy jara taje,
že krutou bitvu
prohrál mráz...