zvídaví...

Anotace: z poznámek vesmírného poutníka...

dozvěděl jsem se
že tenkrát před tou šlehou
nebylo ještě nic vidět
a prostoru vládla
neproniknutelně
pružná matrace
zamlžené radiace…

ta se začala srážet
/znáte to když zadržujete dech/
až do chvíle než bouchl měch
a kosmické vzdechy rozpínání
vychrlily saze tmy
abychom měli nějaký prostor
ke koukání...

pak si stačilo
z porodní bolesti
vzít energii
a ubalit si
bouchací kuličky
aby se dalo to temno něčím osvítit…

tak to šlo dál
od zářivého mládí nenasytnosti
mezi rudými obry dospělosti
až do kruhu stařešinů
jako bílí trpaslíci
mizející v černých dírách...

máme rodokmen
delší než těla pohoří
nebo hlavy moří
stvořeni z hvězdného prachu
vykováni
ze vzácných kovů
na kovadlině
uvnitř výhně
při detonaci hvězdné pece
celé věky před zaklepáním
na dveře Slunečnice….

nazí
jak zrnka písku
oblečení
souhrou atomiků
v makovici
schopné porozumět
vesmírnému pískovišti
i když jsme osobně
nevytáhli paty
z kumbálu Země…

kreslíme
světočáry máry
spojujeme
malé velké síly
ohýbáme
prostor a čas hmotou
podléháme
přitažlivosti
hledáme
smysl bytí…

víme že
nemůžeme brát něco za nic
ani nemůžeme zůstat stát na svém
a zrovna tak nemůžeme nechat hraní….

jednou se možná
ocitnem na konci
jako lovci v mrazivé pasti
a z ní ze zoufalství postavíme
vroucím peklem vášní
příbytky duší
pro novou existenci
protože my jsme
Děti Hvězd...

Nekoneční...