Návštěvnost
Nemoc
Nemoc
Každým krokem ze mě život vysával, každým krokem jsem usínal.
Každým krokem jsem to vzdával, každým krokem jsem si hrobeček dlabal.
A rudý démon se mi jen smál, na kostěném trůně na mě řval:„Nemáš právo k životu, pojď ke mně můj nový otroku. Vše si již vyčerpal, nemá cenu tady zůstávat dál!“
Ale další partii šachu jsem započal, se zubatou o krále hrál. I když já cítil jsem se tak sláb, kladivo jsem doma musel zanechat a pomoc druidů, mágů vyhledat.
Na elixír života jsem se příbuzných ptal, prastaré legendy jsem o Olomouci poslouchal. Na jihu je prý posvátná zem, každý tam byl prokletí zbaven.
Tak s Eldestem jsme pátrali po této zemi, hledali a nikoho nenacházeli. Všechno bylo skoro už mrtvé, stromy, ptáci, i mustangové. Zbyli po nich jenom ohlodané bílé kosti, temnota ještě nemá dosti. Hodiny, dny i týdny jsem v mrákotách bloudil, bylo toho na mě moc, až můj drak mě nechtěně ze hřbetu shodil.
Probudil jsem se v bílé posteli, na sobě mlžné peřiny, však tu se oni zjevili.
Měli oči překrásné, líbeznou tvář, nad hlavou svatozář. V čele mistr klerik Jakubec, v bílém hábitu pro zlo a špínu rozžhavená pec. „Už se neboj, si v bezpečí, odpočívej mladý kováři, slunce Tvůj život prozáří.“ Nechápal jsem, ale už se nemusel o svou duši toliko bát, přijdou ke mně, stačí maličko zapískat.
Na ruce se mě pár modrých motýlku posadilo a mé tělo k životu probudilo. Mazlíka teď v pažích zase udržím a svou zemi ke kráse vyspravím. Obruč kolem hrudi rozlomím a mé stromy oživím.
Jeden anděl mi totiž pověděl, že z ulity vylézt mám, z železného kříže ať meč ukovám a pro srdce ženy se do boje dám. Hřeby by se mi stejně vysmály, že nemám právo, aby mi dlaně plakaly. Snad se to jednou podaří a mou Izi si odvedu k oltáři.
Nevím kolik mně života zbývá, ale jsem zastánce názoru, že osud si tvořím sám a nic mi do toho nebude “ kecat“. Ono je to totiž tak, že Vy jste vodorovná osa x a osud je bod, který opisuje tvar sinusovky podél té osy a sem tam tu Vaši osu protne, no a to se teďkom mně právě stalo, že jsem skončil v nemocnici. Mám svůj cíl a jdu si tvrdě za ním, chci ho za každou cenu dosáhnout a nebýt těchto bílokřídlích, tak se mně to jistě nepodaří. Hodně lidí toto poděkování asi nepochopí, ale tohle už je jazyk prokletých a oni jinak psát neumí.
Děkují Vám moji Andělé z oddělení 26, kteří se o mě nádherně staráte a ke kterým se určitě budu, s Eldestem pro živou vodu, stále vracet.
Každým krokem jsem to vzdával, každým krokem jsem si hrobeček dlabal.
A rudý démon se mi jen smál, na kostěném trůně na mě řval:„Nemáš právo k životu, pojď ke mně můj nový otroku. Vše si již vyčerpal, nemá cenu tady zůstávat dál!“
Ale další partii šachu jsem započal, se zubatou o krále hrál. I když já cítil jsem se tak sláb, kladivo jsem doma musel zanechat a pomoc druidů, mágů vyhledat.
Na elixír života jsem se příbuzných ptal, prastaré legendy jsem o Olomouci poslouchal. Na jihu je prý posvátná zem, každý tam byl prokletí zbaven.
Tak s Eldestem jsme pátrali po této zemi, hledali a nikoho nenacházeli. Všechno bylo skoro už mrtvé, stromy, ptáci, i mustangové. Zbyli po nich jenom ohlodané bílé kosti, temnota ještě nemá dosti. Hodiny, dny i týdny jsem v mrákotách bloudil, bylo toho na mě moc, až můj drak mě nechtěně ze hřbetu shodil.
Probudil jsem se v bílé posteli, na sobě mlžné peřiny, však tu se oni zjevili.
Měli oči překrásné, líbeznou tvář, nad hlavou svatozář. V čele mistr klerik Jakubec, v bílém hábitu pro zlo a špínu rozžhavená pec. „Už se neboj, si v bezpečí, odpočívej mladý kováři, slunce Tvůj život prozáří.“ Nechápal jsem, ale už se nemusel o svou duši toliko bát, přijdou ke mně, stačí maličko zapískat.
Na ruce se mě pár modrých motýlku posadilo a mé tělo k životu probudilo. Mazlíka teď v pažích zase udržím a svou zemi ke kráse vyspravím. Obruč kolem hrudi rozlomím a mé stromy oživím.
Jeden anděl mi totiž pověděl, že z ulity vylézt mám, z železného kříže ať meč ukovám a pro srdce ženy se do boje dám. Hřeby by se mi stejně vysmály, že nemám právo, aby mi dlaně plakaly. Snad se to jednou podaří a mou Izi si odvedu k oltáři.
Nevím kolik mně života zbývá, ale jsem zastánce názoru, že osud si tvořím sám a nic mi do toho nebude “ kecat“. Ono je to totiž tak, že Vy jste vodorovná osa x a osud je bod, který opisuje tvar sinusovky podél té osy a sem tam tu Vaši osu protne, no a to se teďkom mně právě stalo, že jsem skončil v nemocnici. Mám svůj cíl a jdu si tvrdě za ním, chci ho za každou cenu dosáhnout a nebýt těchto bílokřídlích, tak se mně to jistě nepodaří. Hodně lidí toto poděkování asi nepochopí, ale tohle už je jazyk prokletých a oni jinak psát neumí.
Děkují Vám moji Andělé z oddělení 26, kteří se o mě nádherně staráte a ke kterým se určitě budu, s Eldestem pro živou vodu, stále vracet.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.