Snad jednou...

V zahradách nebeských květů
duše má sní a letí.
Motýl mi říká – co je ti,
vždyť tolik krásy je tu?
Ano, už chápu, vzpomínám,
tady jsem vlastně býval.
Potom jsem padnul nevím kam,
a za mnou strastí příval.
Usedám jenom na chvíli,
jak je to vlastně snadné.
Teď, když mám křídla motýlí,
trápení nemám žádné...