Z tramvaje...

Ptáš se, co se mnou dělá jaro,
teplem prohřívá mi tváře,
z koutků duše vymetá smutek,
do vlasů vplétá paprsků záře.

Zeptej se, co se mnou děláš ty,
zcela jistě sám tušíš odpověď,
že odzbrojuješ mě mnou samou,
já nemohla bych jít na zpověď.

Zeptej se, zda jsi mojí drogou,
jsou chvíle, kdy jsem závislá,
pak přijdou dny a hodiny odříkání,
věř, ta abstinence je někdy zlá.

Ptáš se, co se mnou dělá jaro,
vůní stromů mi tě připomíná,
na ty chvíle pod jejich korunami
se tak snadno nezapomíná.

Zeptej se mě, co se mnou děláš ty,
umíš mě vrátit do pohádky,
na pár okamžiků jsem jak snová víla,
roztančená, co nechce zpátky.

Zeptej se mě, na co jen chceš,
jen na jedno, jak víš, nesmíš,
když bude potřeba, tak zavřu oči,
to proto, že ty v nich číst umíš.