Zklamaná

Dívá se do minulosti – v očích s nehranou nostalgií.
Chtěla dostihnout okamžik – ale hodiny už konec bijí.
S hlavou skloněnou, v očích se zármutkem,
vyrovnává se sama s osobním smutkem.
Nikdo jiný necítí tíhu toho konce,
snad neslyší zvuk krutého zvonce.
Svět nezdá se jim jako zahalený ve tmě, černý,
je nepronásleduje přízrak zklamání – jen jí je věrný.
Stojí jí v patách v každém období ročním,
ve dne i v hlubokém tonutí nočním.
Netečnou hnilobou lidí je zklamaná,
naděje a doufání jsou v ní už zlámaná.