Odpouštím

Den ode dne samotnější,
poletuji mezi ničím a ničím,
člověk sám sebe neukonejší,
všechno ho snadno zničí.

Den ode dne zranitelnější,
jak obrovskou nenávist skrývá,
kam zmizela ta radost někdejší,
proč tak děsivě ubývá?

Chtěla bych, ale nezapomenu,
vůbec nic, co jakkoli zraňuje,
to co nikdy nezaženu,
den ode dne víc toho je.

Chtěla bych, neodpustit,
ale sakra, proč odpouštím,
proč ty mě umíš přidusit
a já útočné zbraně upouštím?

Věčná nejistota a věčný strach,
už bojím se i vlastního stínu,
někam pryč odletět v prach,
tak kdy už konečně neprominu?

A kdy už konečně takhle ublížím,
kdo tu kartu obrátí?
Stěží dá se odolat těmhle tížím,
všichni jsme tu nevinní kati.

Už je pozdě přestat psát,
to jen díky tomu to vím,
je sobecké to tu vzdát.
A snad už ani nepřestanu.