Neopakovatelnost noci

Drtí mě zvláštní ticho,
ticho okamžiku, štěstí a smrti.
Projíždí mnou lavina vůně,
stromy sajou zvláštní teplo,
a všechno je tak jiné,
naplněné okamžikem světla,
patřící této hříšné noci.
Mám pocit, že by byl hřích porušit to ticho.

Stromy voní a měsíc se skryl, unaven tím vším.
Mým mozkem neprochází myšlenky, až na jednu:
k čemu jsou vlastně slova, když dnes je vše zahalené v potahu krásy?
Opakuji:byl by to hřích.
Vyplašená zvířata jen proběhla.
Nikde žádné pocity.
A když tak oprocházím touto májovou nocí,
zahlédnu jen jedno:
něčí siluetu.