Balada zpívajícího tuláka

U malebné vesnické hospůdky,
sednul si potulný zpěvák na schůdky,
v kovbojském klobouku s kytarou sám,
v srdci svém schovaný bolavý šrám.

Vlasy černé tvář mu kryly,
jimi zapíral slzy,když líce mu myly.
A trpce se sklonil,
snad abych nepoznala,čemu se bránil.

Schovávám se za kameny,
marně,shlédl mně ten muž utrápený.
Temným pohledem přistižená,
cítím se jak srna polapená.

Však tulák s hranou radostí,
prý rád mě svou písní pohostí.
Čisté ruce zlehka struny pohladí,
teskný hlas jeho přichází zpozadí

"Nebuď tak bílá,nestuď jak zima,
otevři zas pro mě ty oči své,
tvá ústa mlčí,jsi teď tak jiná,
srdce ti nebouchá,bože ach ne.."

Bravurně prsty mu kytarou tančí,
v žalostném vyznání lesknou se oči,
z hloubky té bolesti co ho tak ničí,
tu z lásky a zoufalství téměř křičí

"Má lásko
bloudím dál světem sám..
lásko,
tvou vůni v šátku mám..
lásko,
jen o tobě všem zpívám..
Lásko!"

Pár mých drobných do klobouku padá,
kéž tě má tuláku zas jedna ráda.
Jeho krásná tvář nachvíli,
úsměv mi dala vřelý,milý...

Tak odcházím od malebné vesnické hospůdky,
kde sednul si tulák na schůdky.
Jak krásně tento chlapík hrál,
myslím si a kráčím dál...

"Schovaná za hroudou bílého kamení,
poslouchá děvče mou píseň poslední,
za její zájem teď chtěl bych jí hrát,
o kráse lásky,na tisíckrát.."

Na chvíli k němu jsem se přidala,
s tulákem lidem jsem zazpívala,
o kráse lásky na tisíckrát...
nanana nanana na tisíckrát...:-)