Můj vztek!

Anotace: Ty umíš vše vysvětlit, jen tím tvým báječným řvaním, já to tobě dokážu několika slovy, psaním.

Můžu brečet, můžu se i smát
Věř mi ale, že nechci se stěhovat.

Několik let žijem s tebou v bytě
a já žiju
v pouhých představách, - nezabít tě.

Cokoliv jsem kdy řekla, bylo špatně,
Nikdy si se nesnažil pochopit mě.

Proč zrovna já mam takovou smůlu
Připadat si jak ve včelím úlu.

Jsem jak ta včela, která plní své povinnosti
Lepit na sebe med a nemyslet na starosti.

Řeknu ti něco, co v sobě mám
a doteď jsem to skryla,
Jsi tak slepý, že kvůli tobě,
zabít jsem se chtěla!

Teď už ale vím, že na světě jsou lidé,
kteří mě mají rádi,
Život je o lásce
a mám tu i své kamarády!

Vím, že moje máma
stojí při mně pořád
Tak už si to přiznej
a nehádej se jak neřád!

My dva dokážeme spolu žít, ¨
vždyť víš –
nebavit se
a pouhou ignoraci použít.

Zahájíme konverzaci
a ta skončí v ignoraci.

Sám to můžeš vidět,
již několik let.
Řekneme si ahoj
a snažíme se zmizet.

To že si teď koupil barák,
Neznamená,
že tam ze mě bude trčící-se paňák!

Ty netušíš ani nevíš,
jak mám ráda města,
K tvé chytrosti ti stačí,
tvá pouhopouhá gesta!

Vím, že se nestěhujem
až na konec světa
Já ale nechci s tebou žít,
ty další dvě léta!

Už jen dva roky dělí mě,
od mé plnoletosti
Věř mi mám s tou chutí,
přelámat ti kosti!

Nebudu se s tebou prát
ani se zas hádat,
Já dokážu se vcítit
a v slovech ti to napsat.

Já vím, že navždy zřejmě budu,
tvá nevlastní dcera,
Která si tě pamatuj,
- vážně nevybrala!