němá...

ležel jsem na zemi
s očima u koberce
a pozoroval zaujatě
akrobatické ještěrky
jak metají kotrmelce
ale pak mě něco otočilo
a ukázalo ,,podívej se,,…

v tu chvíli
jsem asi vypadal ztuhle
možná i trochu přiopile
jako bujón
posypaný solamylem
to když se zeď zvlnila
do tváře
a na mě vzhlížela
plastická busta
jedné tajemnice...

jemně mi pokynula
abych se pozvedl
upustila hrst písmen
mě napadlo ,,něco se chystá,,
pak ukázala prstem
kamsi v mlze
a vykreslila
,,sbal se a jeď,,
k Mesa Verde…

krajina zasténala
a protrhla se
mraky se valí
jako lavina
a já cválám přes oceán
na mořském koni
se světem v dlaních
chvějící se
že kdesi pukají
hrázné kameny
napětím duše...

tam pod převis
opuštěného města
ztracené civilizace
zardoušené svou vlastní složitostí
kde ticho ruší jen výkřiky džungle
ve změti schodnic
vyvrácených vzrostlými stromy
ze svých úložišť
jsem objevil průchod
původně zasypán fragmenty
teď jakoby vyzdvižen
neviditelnými monumenty
prošel jsem tunelem
ošlehán úponky
plazivých popínavých rostlin
až k malému obětišti
v hustém lesíku
jenž zahaloval stínem postavu
s posvátným artefaktem…

otočila se
a já
zpoza modrošera jejích očí
četl
buď tak laskav a vyjádři se
ale nemluv...

zažehl jsem ruce
a přiložil je na tvé
ty ses rozzářila
soška praskla
a horká vlna citové evoluce
se vlévá do tvého srdce…