Jak jsem hrál ve dvaceti se Smrtkou v šach.

V dáli vidím malou tečku
a v ruce ouško od hrnečku.
Piji kávu zatím v klidu,
ale v dáli již je vidět, smrti dáma,
dnes však stále hlavu mou zdobí
tmavé vlasy jak barvy pera páva.

Tenkrát již byla u mě
a já jí nabídl místo k sezení,
dnes se již nebojím její lebky šedé, smrti vězení.

Sedni smrtko, řekl jsem
dáme šachy, až pak si vezmeš moje tělo,
žádné strachy.
Když vyhraju partičku, sekneš srpem později,
tak co ty na to?,
vždyť i jinde se tě nechtě zhostěji.
Já si rád ještě počkám i tak se jednou dočkám
a ty máš práce více, nežli dosti,
nech mě ještě žíti, zde na zemi,
nech ještě mé křehké kosti.

Dáma smrt udělala směšný škleb
a řekla, tak hraj, Boží červe
a táhla po mě černou dámou hnedle.
Já však žíti jsem chtěl ještě delší chvíli
a smrtka byla brzy v matu síti.

Prohrála a pak řekla vstřícně,
příjdu hodně pozděj s ostrou kosou,
tvůj hrob pak ozdobí kvítí s rosou.

Ano, nebojím se, ty jsi jenom smrtka bledá
co v světě jen neštěstí hledá.
Jseš slabá, umíš jenom kosit,
náš Pán Bůh umí více, umí život nosit.
Duši mi nevezmeš, to ty zkrátka nesvedeš.
Tak si klidně přijď, ale raděj pozděj.