Nad propastí

Ruce do kříže
z dlaní misky vah
jimiž myšlenky hýbají
obličej vstříc nebi
po něm slzy smutku
jako vosk po svíci
tiše stékají

a na křídlech
andělských snů
vypalují skvrny...

potrhaná duše
jazýček vratkých vah
kdy tíhou ramena praskají
černý závoj
jas očí zakrývá
spálená místa
na křídlech snů
bolestivě mokvají

a v obrazech
vlastních propadů
přibývají skvrny...

.
.

otevři dveře
všech svých komnat
ať průvan černý závoj
na cáry roztrhá
bude bolet chlad
a šrámy ze všech tenat
snad jen blázen
se do propasti vrhá...