Kloužu prsty po Tvé krajině , nehledám útočiště
toužím Tě pít, ochutnat i s Tebou snít
kroužit nad horou, v závrati řítit se do údolí
sytit své touhy Tvou vúní, být nevolníkem Tvých rtú
slunce spí a měsíc plyne krajinou rozjímání,
vnímám okamžiky, kdy dotýkají se Tvé vlasy lúžka
bloudím mezi řádky, snad tiché přání rozesmátého búžka
nejsme lační, ba nejsme ani sytí, jen tápeme v touze vlastního bytí
štestí přeji stopám v krajine pod strání
dnes není památky po jarním sněhu tání
kde slunce zapadá je horizont, skládám rébus bez tajenky
kolik cest vede do cíle vzájemné konstanty...