Po cestách nespoutaných

Ač tečkou jsi ve zvráceným davu
každý pochmurný den,
ač celý svět se Ti klidí,
zvednout zas musíš hlavu,
třeba je to jen
špatná konstalace lidí…

ač jen jsi v koutkách kuropění
rozbřesku zalesklých víček,
co marně utápí se v zapomnění,
svázány zámky kovových pout,
stačí když vezmeš klíček
a do neexistující dálky, co není,
po vlnách osamocen plout.

Ač jsme středem nevysvětlitelných činů,
ve vírech roztrhaných listů,
navždy přišití do švů vlastních stínů,
jen s verši všude roztroušení,
pod dusna stlačených pístů
mačkáme ten hořký žal,
v časech nepovšimnutých přetržení
v životech pokračujeme dál…

ač jen jsme odstředivou sílou černé díry,
za sekundovými výboji supernov,
v naději neumírající víry,
že jednou přece líp musí být,
skládáme kolekce neuchopitelných slov,
v pocitech pečlivě schovávaných
své stopy do písečných sít,
obkreslujem utíkajícími kroky
po cestách nespoutaných..