Rozmazaný zorničky

Odlehčenými slůvky
v hromádkách kávových doušků
posypávat ztroskotané ostrůvky,
po záhybech nedokončených tahů,
zmírnit aspoň trošku
ty rány přesných zásahů.

Do protínání osudů
pod ráhna zchřadlých hřbetů,
z korálků naděje a přeludů
zasít nového nánosu,
v náčrtku křivek prosebných retů
až na samotnou špičku nosu…

tak i nos a co dál, za hradby řas?
copak vystínovat jas
odrážejících žárovek,
průhledný slzy či šťastný hvězdičky,
do palety měňavých duhovek
jak moc velký ty zorničky?

Ty, co tak pracně skládal
a teď se mu roztříštily,
zas jen aby znovu střádal
v sebezáchovným úsilí,
až do úplnýho skonání,
než rozmazanost odezní,
nepotřebují politování,
ale pochopení
bezmezný…