Už je to pár let...

Už je to pár let, kdy v sedle jsem seděla,
ke koním denně chodila,
tvrdě trénovala
a na závody jezdila.

Pak doktoři zhatili mé plány,
po operaci mi jezdit zakázali.
Nedbala jsem jejich rady,
do sedla vyhoupla se záhy.

Krajské závody za dveřmi byly,
měla jsem šanci získat stuhy.
Vše se zvrtlo, moje chyba,
operace další jistá byla.

Doktorů ortel byl tvrdý:
„Uplyne hodně vody,
než do sedla se vyhoupneš,
ale jen po lukách se v klidu projedeš“.

Teď řekla jsem si dost,
zkus to,jen pro radost.
Milence si slezla, zas na to máš,
na svět ze sedla znova se podíváš.

Kamarádka koně má,
už několikrát jsem byla pozvaná.
Ohlásím se a do auta sedám,
jen chvíli cestu na ranč hledám.

Dudáška mi nachystala,
hned to byla moje láska.
Instrukce mi bleskem dala,
sobě Anitu přichystala.

Prvně v klidu, pak prodloužený krok,
klus a lehký cval,
koně sebrat do ruky, pobídnutí -
tryskem po lukách letí.

Je to tady vážení,
hudba kopyt mi v uších zní.
Zas cítím vítr ve vlasech,
rytmus koně ve svalech.

To vzrušení,
tlukot srdce, očí jiskření.
Jen my, koně a příroda,
volnost, bezstarostnost, svoboda.