Poznání

Na konečky nitek koloritů,
do háčků roztavených ozdůbek
navleču chvějící vlnky pocitů,
škálu těch nedořečených slůvek.

V reliéfech zašpičatělých útesů,
ve zbloudilých stínech nechám růst,
na žilky padlých listů nanesu
ty, co zůstaly nevypuštěny z úst.

Do kaněk rozpíjejících obzory,
do prachu v záhybech žuly
opatrně zavěsím
ty, co se s prázdnými rozhovory
nikdy neprolnuly.

Po rezonanci vzdalujících ozvěn
spustím dlouze táhlé převisy,
po celé délce čerstvě bílých stěn
vystínuju ty jejich mihotavé obrysy…

tak dlouho z lůna niterních tkání
pořád nové a nové na povrch uhání,
v zákrutech těch tisíců torzí,
znovu a znovu hledám v bludišti svém,
až jednou dojde k poznání,
až se konečně dozvím,
kdo já vlastně jsem…