Ach jak jsi vzdálená

Ach jak jsi vzdálená snad prostorem i časem
tak dávno zdá se jsme se setkali
jako bych nemohl dosáhnout k tobě hlasem
přihlížím osudům jen zpovzdáli.

Nesčíslněkrát duše chtěla na perutích touhy
doletět k tobě třeba jen tiše oslovit
lehounce vznést se jako vánek pouhý
a cit svůj nesmírný ti vyjevit.

Ve stínu poražených lesů jsme se milovali
snad nemuselo se vše jenom zdát
snem pouhým o nějž navzdory jsme stáli
když nebylo co dát a nebylo co brát.

Teď duše na prach spálené jen souží
jich nesmrtelnost krutá bodavá
bez lásky v niž se více nepohrouží
když smutek v příbytcích nám přespává.

Zahrady mrtvých v nichž jsme přísahali
svědkové smrti dosud přeživších
kde lásek lze se dotknout pouze z dáli
neuchovaly k dnešku loňský sníh.

Snad tonuli jsme v oceánu bolu
k divnému bytí jenom zachráněni
možná už v těle nesejdem se spolu
snad pouze duše - my jsme promarněni.