Jednou jedna cherubínka
načechrala svoje pírka,
s dojmem, že jí šero ničí.
Vyletěla směrem vzhůru,
odhodlána smést tu lůzu,
co na slunce si líčí.
Byla to však velká mýlka,
nevěděla cherubínka,
kde smutné květy pučí.
Letí z nebeského kůru
zpátky na zem, domů,
slza padá z očí.
Prozřela ta cherubínka,
to né šero, to ta pírka
bláhově ji mučí.
Mučit pírkem, polehoučku,
jako vánek pohladit,
pak se zase do tě opřít,
praštit sebou na loučku. (s tebou)
Už aby bylo jaro!
22.10.2010 22:49:00 | Zasr. romantik