Hořící knotky

Slunce nahřívá kameny i zdiva,
paprsky v urničkách se lesknou,
popílku, kterého nic netíží,
vánek meluzínku tesknou
o prázdné větve zpívá
a lidé, co naproti si kleknou,
tam nahoru pohlíží,
jestlipak se taky dívá…

Vůně tou celou dálkou,
když přinesou kytici,
jehličnaté spletí,
šišky a bukvici
svážou stuhou,
škrtnou zápalkou
a zapálí svíci,
pak druhou,
pak třetí…

Až všechny hoří,
v lucernách plápolají,
plamínky ve výši
a slzy tekoucí po kraji,
čím dál víc
v maceškách se boří,
smáčí barvitost krás,
proč není nic,
co tyhle duše utiší,
proč jen čas,
když je tak dlouhý…

Naposled pohlédne
na světýlko mihotající,
žhavou kůstku,
knotek svící,
když tma ruce spíná,
dobrou noc zašeptá,
loudavě odchází
a navždy vzpomíná
na tu bytůstku
tiše spící…