Krása okamžiku

Pomalou chůzí kopíruji
hliněného hada polní cesty.
Mysl, celé tělo se plní
pocitem svobody a štěstí.
Batoh na zádech má tíhu peří,
chce se mi zpívat,
tak nádherně je mi !
Vpravo i vlevo od cesty
se pole chystá zlátnout,
voňavý vítr, jen tak
hraje si s mou kadeří.

Je mi zas patnáct let,
jen se opatrně rozhlédnout
a šup, v tureckém sedu lebedím si
uprostřed cesty, louku a pole dělící,
všude ticho, jen slyšet
mouchy, včelky zpívat si.
Oči se zastaví v úžasu nad obrazem,
jež mraky stínem kreslí na zem.


Slunce zaplo kameru a pouští
nádherný film v tu chvíli.
Pohledem přikována k plujícímu mraku
co odráží se stínem
v zlatu polí na zemi
jsem divákem toho okamžiku.
Dýchám opět klidně,
poslední okno filmového pásu
ukončí nádheru,
ztracenou v propadlišti času,
překrásné čarování přírody
a prostou krásu...