V úžinách meandrů

Stále tu ubíhá a pomíjí ve věčnosti,
konečky setin zvláštní mocí vzpíná,
zahalena do své typické urozenosti
ryze lidská nenahraditelná kapalina…

Ve spletitých krajinách cesty si razí,
přes údy a pouta těch svázaných pahorků,
přes náhlé ničivé a nečekané zkázy,
by vystoupala na špičky samotných vrcholků…

A pak zas dolů, téct zpátky do údolí,
ve smotaných tkáních ponechat stopy,
občas smutek nasytí tklivá soukolí
a úzkost tenké brány šíjí prostoupí…

Občas vprostřed daných reakcí a děl
vzplane ta její nezměřitelná síla,
že roztepává kořínky horlivých těl
a úžiny meandrů prudce podemílá…

Peřeje s úskalím dál a dál protíná,
čilá a neznavená,
ta naše modrá vzácná tekutina
a přece tak červená…