Venezia

Příteli,
také bys je rád do Benátek?
Do ulic plných karnevalů,
lidí a krásných masek?
Tam, kde je štěstí,
které bolí...
kde hvězdy září jasněji?
Co tomu říkáš, příteli?
Tam, kde je hudba,
jež neléčí, však hřeje,
kde prsty ladně kloužou po klavíru,
neb vyjadřují to, co cítí srdce.
Tam, kde se potok v říčku mění
a kapky rosy z květin
stékají do dlaní.
Tam, kde je modrý závoj,
jenž nezakrývá krásnou tvář.
Tam, kde se line vůně koření a léta.
Tam, kde nechal jsi mne stát.
Samotnou.
Uprostřed náměstí.
Na kraji světa...