dedukti...
dedukti...
odpočíval jsem v křesle
a jediné
na čem mi v tu chvíli záleželo
bylo vyplnit pokoj
namodralým kouřem
z dýmky
když tu někdo zaklepal
a po mém dále
vstoupilo tělo
bez hlavy...
otevřel jsem okno
mlha se rozptýlila
jako mé obavy
a přede mnou stála
celá Ona
jako by zrovna vystoupila
z období renesance
a já ihned pochopil
proč Bernini tvořil
fontány a sloupoví...
á tady jste
co já se vás nahledala...
rozezněla
svůj vox humana
a rezonance
pohyblivého ohniska
rozechvěla zdi
i mne do morku kostí...
někde uvnitř
se utrhla žhavá lavina
a sestoupila až na dno
obtěžkaného údolí
kde rozhřála ledy...
srdce se ještě zdráhalo
povolit
ale duše už se drápala
na rozkošatělou horu
aby nahoře s radostí sklidila
ovoce letité námahy
i když ví
že po vrcholové euforii
se často dostavuje pocit
skleslosti a únavy...
zadíval jsem se na ni
jako když pavouk souká lano
volných asociací
a přitom by rád zjistil
co je za nimi v nich i nad nimi
a kterými výčnělky
se dotýká skutečnosti
pak jsem pohlédl na zeď
na níž dlel obraz Tenzinga
nenápadně
s úsměvem
jsem zahladil stopy
po vyčerpanosti
abych mohl stoupat
znova
protože mi konečně došlo
že Ona únavu vlastně nezná...
Komentáře (5)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
V z n á š e l a
jsem se, jako namodralý dým
co voněl jeho tabákem
když bez klepání vkráčela
znavena ledopády zim
i lidmi bez naděje zhášející zem
Ona, ta renesanční bytost
v červeném obutí
jen její hlava v mlze mizela
tak tedy okno otevřel
neb bylo by mu líto;
že nevidí ji v celém vzplanutí
že důraz ženy Té v celém svém poznání
se ztrácí v obraznosti okolí
stála tam rezonantně nesmělá
/ tu rozechvělost by jí kdekdo záviděl
I na ústech růž neskutečně sytou /
A rozezněla všechen um i nadání
Pak sestoupila z hrdla na dno tomu muži
A vodu z rozehřátých ledů vzala do dlaní
By zalila s ní euforii
A předvedla mu Trecento
Quattrocento i Cinquecento
A jestli srdce se mu ještě zdráhalo
tak pochopilo, že si touží užít
že jsou i chvíle, co se nedaní
že skutečnost se s představami míjí
tak do dlaní vzal všestrannost tu nemalou
z podvazků červených
se vysypala všechna únava
..a do očí se vpil ten renesanční hřích
co v mysli pocit neskutečna vždycky nechává…
* * *
věřím, že víš, pro koho ten koment vlastně je :)
06.01.2011 13:03:00 | šuměnka
Též znám jednu, co snad nezná únavu...
A nejraděj se halí namodralým dýmem...
z Tvé lulky,... až provoní jej rýmem...
Taky cítíš, jak Ti šumí v přístavu!?
06.01.2011 01:10:00 | Špáďa
v pavučině seděla a jen tak
pro radost houpala nohama
a broukala si píseň
v jazzovým kabátě
lehkým cinknutím
se prodrala dýmem
až k obrazu snovýho pohoří
a zeptala se...
proč kvetou cinerálie
v lednu ?
on se usmál,utrhl ji pár kvíků
do knoflíkových dírek
a sobě taky
a zvolal
hosana..rozkvetla jsi Primavero:-)
05.01.2011 13:19:00 | Mbonita